V sobotu 8. února jsme se vydali s Mirkem a s Martou k zimní Sázavě. Naše početná, dvaatřicetičlenná turistická skupina jela do Sázavy u Žďáru společně s podobně početnou výpravou turistů z Čáslavi. Pochod jsme zahájili pod dočasně zataženou oblohou, na sluníčko po mírně mrazivé noci jsme si museli počkat.

Naše první zastavení bylo na okraji obce Sázava, u Janáčkova mlýna, který byl v provozu už v první polovině 17. století a zanikl až v roce 1919. Nedaleko tohoto mlýna se nacházel bývalý hamr, později Pekelský mlýn. Po chvíli jsme pak minuli boží muka z roku 1739, která jsou nejstarší památkou obce.









Ulička vedoucí okolo evangelického kostela z roku 1785, postaveného krátce po vydání tolerančního patentu Josefa II., nás přivedla k plastice slona od Michaela Olšiaka, známého sochaře Žďárska, autora četných plastik nejen na území našeho kraje. Máme za sebou necelé dva kilometry od vlakové zastávky a jsme v místě, kde silnice přetíná bývalou železniční trať, pozdější vlečku z Německého Brodu do Žďáru nad Sázavou. Koleje byly sneseny a na místě původní trati vznikla před několika lety vyhledávaná cyklostezka. Díváme se na zbylou část kolejí vedoucí do areálu sázavské firmy a uvědomujeme si, že je to poslední památka na dávné časy. V roce 1898 tudy projel první vlak.





Vstupujeme na deset kilometrů dlouhou cyklotrasu, která má v zimě tu výhodu, že je bez cyklistů a bruslařů, proto je ideální k pěší cestě. Dnes je asfalt místy zledovatělý, louky u řeky mírně zasněžené. Není to sice pravá zimní idyla, ale jsme rádi i za to málo sněhu. Asi po dalším kilometru nás čeká krásný pohled do údolí řeky a na protější mohutný, několika obloukový kamenný železniční most. Na chvíli se zastavíme, abychom si toto vzácné místo náležitě užili. Přejeme Věrce k narozeninám, občerstvujeme se a jsme přesvědčeni, že na společné fotografii s parádním mostem v pozadí nám to hodně sluší.





Cesta vede dál v blízkosti řeky přes očíslované lávky a železniční přejezdy. Některé úseky jsou mimořádně romantické se skalami porostlými stále zeleným kapradím a mohutnými jehličnany. Některé stromy byly vykáceny, ale většinou jsou zdravé a svěží. Na odpočívadle u vlakové zastávky Nížkov svačíme a těšíme se na postupně vycházející sluníčko. Míjíme Ronov nad Sázavou, který se pyšní sochou draka, jehož autorem není nikdo jiný, než nám známý a dnes již zmiňovaný sochař Michael Olšiak.










Z Ronova do Přibyslavi není daleko, obzvláště pokud má turista dobrou motivaci. Restaurace U Kubínů byla dobrou motivací a zaslouženou odměnou. Byli jsme vítanými hosty. Někteří využili ke své spokojenosti vyhlášené přibyslavské cukrárny a chvála zákusků nebrala konce. Na závěr se někteří prošli k nejstarší dominantě města, gotické věži z roku 1497, která se sousedním barokním kostelem Narození sv. Jana Křtitele, bývalým ženským špitálem a netypickým morovým sloupem tvoří nejkrásnější část města Přibyslav.












Krátce jsme poseděli v čekárně nově zrekonstruované nádražní budovy a osobním vlakem v 14,43 hodin odjíždíme domů.





Za okny vlaku se míhají následky bobřího řádění a my si vezeme v batohu nové zážitky, které se postupně proměňují ve vzpomínky. Ty dnešní měří asi třináct a půl kilometru.